Historie

Prosím, pro aktuální webové stránky přejděte na:

http://svetelnykoren-cb.proweb.cz/


Historické prameny

Antický řecký filosof Theophrastos (asi 371 – 287 př. Kr.) zkoumal léčivé rostliny a i později zvané Dioscorea batatas.
V roce 1753 Carl von Linné nazval čeleď Dioscoreaceae a popsal rod Dioscorea. Název dal podle řeckého filosofa a lékaře jménem Pedenios Dioscorides, který napsal knihu „De Materia Medica Libri quinique“(1.stol n. l.).

Woynichův rukopis

Woynichův rukopis je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým jazykem a v neznámém písmu. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Woynichovi  (Wojniczovi), americkém  obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví  Yaleovy univerzity.                 Kniha obsahuje mimo jiné vyobrazení a popisy mnoha záhadných, dosud neidentifikovaný rostlin. Jedna z nich byla neomylně rozpoznána jako Dioscorea batatas, světelný kořen.

První zmínka u nás

Píše se 17. Červen 1924, je ráno po svatodušním pondělí a nedaleko polské Vratislavi v dnešních Kobierzycích (dříve Koberwitz) skončil právě několikadenní zemědělský kurs, vedený Rudolfem Steinerem. Před tamním zámkem stojí auto, aby odvezlo učitele na nádraží. V tu chvíli však přistupují k Rudolfu Steinerovi Johanna von Keyserlingk a Günter Wachsmuth, aby mu položili otázku: „Pane doktore, když se podaří, že ošetříme půdu a naše rostliny určené k potravě podle pokynů, které jste nám dal, a tím je znovu oživíme, bude pak takováto produkce představovat v dostatečné míře výživu odpovídající době a duchu?„Ani za nejpříznivějších okolností to dostačovat nebude,“ odpovídá Rudolf Steiner, „mělo by se podařit, aby v Evropě zdomácněla Dioscorea batatas, čímž by se mohly nahradit brambory coby hlavní potravina. Jinak se materialismus překonat nedá.“ „Co je zvláštního na této rostlině a kde roste?“ ptá se ještě Johanna von Keyserlingk. Od Rudolfa Steinera se dozvídá: „Tato rostlina je jako jediná schopna ukládat do sebe světelný éter*). Ten také bude pro lidi v budoucnu nepostradatelný. Bude stále obtížnější přijímat v dostatečném množství světelný éter prostřednictvím smyslů, proto potřebujeme tuto rostlinu vhodnou k jídlu. Roste v Číně.“


*) Éter: S fyzickým světem – pevným, tekutým a plynným – hraničí svět éterný neboli elementární, který je také nazýván světem utvářejících sil. Éter je druh nemateriální prasubstance, čistě silového působení, z níž vzniklo v průběhu stvoření Země vše materiální. Éter dnes proniká fyzická těla rostlin, zvířat i člověka a způsobuje, že se v nich z mrtvé hmoty stává živý organismus. Tak jako je materiální svět rozdělen do skupenství, tak je svět éterný rozčleněn podle „ jemnosti“ utvářejících sil do čtyř éterných druhů (vodní éter, světelný éter, chemický neboli zvukový éter a životní éter).

Počátky pěstování světelného kořene ve střední Evropě

Vše začalo dvěma hlízami Dioscorea batata, které přivezl Wolfgang Wachsmuth z Číny. Pan... zasadil hlízy do zkušební zahrady Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu (Goetheanum) v Dornachu ve Švýcarsku, kde se o ně také staral. Přes velká očekávání a naděje, které všichni do rostlinek vkládali, se pěstování nedařilo. Ita Wegmann se často chodila ptát pana Adalberta von Keyserlingka: „Kdy už nám konečně ten kořen přinesete? Potřebujeme ho.“ Později se do popředí zájmu dostaly jiné úkoly, a tak se na Dioscorea batata nakonec zapomnělo.

V polovině padesátých let si Adalbert von Keyserlingk na hlízu kořene, o které jeho matka tehdy v rodinném kruhu vyprávěla, vzpomněl. Žádné nové informace ovšem matka neměla. Pamatovala si jen, že si tehdy rostliny vzal k sobě Ehrenfried Pfeiffer. Adalbert von Keyserlingk se rozhodl vydat do Dornachu. Tamní zahradník vedl pana Keyserlingka do zahrady, kde ještě v jednom zapomenutém rohu skutečně našlo několik rostlinek. (Dioscorea batatas je víceletá rostlina a díky velmi velké hloubce, do které kořen roste, je také odolná proti mrazu.) Hrabě Keyserlingk zbylé rostliny vykopal a vzal si je do svého tehdejšího bydliště u jezera Ammersee. Hodně  s nimi experimentoval. Hlavním problémem při pěstování této rostliny bylo, že kořenová „podzemní část“, na kterou poukazoval Rudolf Steiner, měla potřebu se vytvářet v hloubce 1,5 metru a více pod zemským povrchem a nebylo téměř možné ji „sklízet“. Aby se zabránilo tomu, že se tento řepovitý kořen, využitelný jako výživná potravina, zavrtá a „ztratí“ hluboko v zemi, zapustili do země dubová prkna v naději, že prkna rostlině zabrání růst do hloubky. Kořínky se ovšem prodraly i těmi nejtenčími prasklinkami, aby se mohly přece jen dostat do velké hloubky a vytvořit tam hlízy. Když odjel později Adalbert von Keyserlingk na Korsiku, kde měl začít se svým výzkumem míst, kde se kdysi konala stará mystéria, vzal si hlízy Dioscorea batatas s sebou. Práce musela v každém případě pokračovat. Nechal kromě jiného vyrobit i velké kameninové květináče bez děr, ve kterých byly rostliny „zavřeny“. Hlízy, které se vší silou tlačily na dno květináče, ovšem shnily nebo uschly a vytvořily jakési ploché rybovité útvary. Přes veškeré úsilí nebyly pokusy pana Keyserlingka  úspěšné. Růst kořene ve velké hloubce se zdál být nedílnou součástí života této rostliny a potřebný pro jeho zdravý vývoj.

V 70. letech se příběh o pokusu pěstovat Dioscorea batata v Evropě a o budoucím úkolu této rostliny (sloužit jako nový aktivátor stále více „vysychajícího“ těla životních sil) dostal k uším i srdci pana Petra Ratzy, pěstitele osiv a učitele zahradnictví z Wernsteinu v Horních Frankách. Vybaven zkušenostmi ze zahradnictví v Goetheanu a od pana hrabětě Keyserlingka se pustil do práce. Přes veškeré zkušenosti a velké nadšení se však ani jeho pokusy o pěstování kořene nedařily. Kvůli velké hloubce kořenů si zahradník mohl užít pouze krásné popínavé nadzemní části s květy, které v pozdním létu vykvetly a voněly jemně po vanilce, a také pacibulky rostoucí na odnožích listů, pomocí nichž bylo možné rostlinu množit. I s množením však byly potíže. Rostlina navíc potřebovala dlouhé vegetační období, které jí zdejší klima nemohlo nabídnout. Zdálo se, že vhodná doba pro Dioscorea batata v Evropě zkrátka ještě nenastala…

Rozšíření světelného kořene

Na začátku 90. let se v rozhovoru s Adalbertem von Keyserlingkem dozvěděl o úloze Dioscorea batata, nebo také světelného kořene, Ralf Rößner, vazač knih, pastýř ovcí a učitel zahradnictví. Ten přijal impulz zavést tuto rostlinu ve střední Evropě a spojit ji se zdejšími lidmi. Po delším hledání ještě živých rostlin a po prvních bolestných neúspěších s pěstováním světelného kořene se mu podařilo nalézt, po přibližně sedmiletém výzkumu, vhodnou pěstební metodu.

Pro lepší pochopení bytosti této rostliny podnikl cesty do Číny. Vedle rostlinek z Číny doplnily rostliny světelného kořene také rostliny z USA, které původně přivezl Ehrenfried Pfeiffer, a také jedna rostlinka z Jamajky. Je zajímavé, že na Jamajce se Dioscorea batata uctívá jako kultovní rostlina.

Při intenzivním soužití s touto rostlinou pan Rößner zjistil, že puzení světelného kořene zarůstat svou řepovitou kořenovou částí hluboko do země se poněkud změní, když může kořen růst v troše zeminy v závěsném květináči nebo když může květináč stát na stole nad samotnou zemí. Ve vzdálenosti necelého jednoho metru nad zemí se řepovitý kořen v květináči vytváří téměř hned pod povrchem, aniž by se tlačil na dno květináče. Je také zajímavé, že kořen roste v závislosti na výšce, ve které se květináč nachází nad zemí, v různých formách: podélné, cibulovitě kulaté nebo ve tvaru, který jako by obklopoval dutý prostor.

                           

Z původně dvou rostlin, přivezených Wolfgangem Wachsmuthem, a z dalších dodaných se mezitím vypěstovaly tisíce. Pečuje se o ně v pokusných zahradách, zahradnictvích a pěstují se i v zemědělství. Pracuje se na výzkumu ohledně zpracování světelného kořene a jeho použití v nových potravinách. V souvislosti se světelným kořenem také vznikla laboratoř na výzkum životních sil, zejména se zjišťují podmínky, za jakých by mohl v budoucnu sloužit jako hlavní plodina pro výživu. 

Webové stránky zdarma